Prvních sedmdesát kilometrů na motorce zdárně ujeto. Zadnice rozbolavělá, nohy vyklepané, hlava otlačená od přilby, ale pocit to byl nádherný. Zase cítit vítr, cítit se tak volná. Rebel šlapal skvěle. Na to, že už má nějaký ten kilometr za sebou a rok stál v garáži, nezklamal. Včera jsem na něj byla zase hodná a zakoupila jsem mu novou baterku, za kterou jsem vyplajzla přes tisíc a dvěstě penízků. Nicméně investice to byla nezbytná. Oprášení prachu, omytí jarovou vodou, opláchnutí vodou, ofoukání kompresorem a naleštění byla nutnost, i když zrovna zábavné to nebylo. Ale pro ten dnešní pocit bych udělala i víc.

Teď jsem u přítele, on pracuje, já si válím šunky s rozečtenou knihou. Začala jsem konečně číst poslední díl Paoliniho ságy, Inheritance. Teď mám dilema, jak rychle číst. Vím, že až dočtu, nebude už žádné pokračování, budu vědět konec a nebude se mi chtít rozečítat nová kniha, alespoň měsíc, a na druhou stranu potřebuju honem rychle vědět, jak to všechno dopadne. Asi to znáte. Právě z důvodu zdržování jsem si na chvíli sedla k počítači. Za prvé chci prodat motorkářské oblečení, abych si mohla pořídit kožené, za druhé jsem se delší dobu neozvala. Je toho hodně, co se stalo, ale nechce se mi to vyvalit najednou. Nejaktuálnější je zprovoznění motorky, o čemž jsem se už zmínila.

Teď mě napadá, ve středu jsem se vydala do Prahy. Vidina The Human Body Exibition mě přesvědčila péci se hodinu a půl v autobuse, trmácet se metrem a to samé zpět. Nakonec to tak hrozné nebylo, přijel luxusní klimatizovaný autobus, potkala jsem kamaráda, takže cesta utíkala jako po másle. V metru mě chtěli okrást o kabelku, kterou naštěstí jenom zničili, protože jsem ji držela jak klíště. Ale ani to nepomohlo a zbytek dne jsem měla zkažený, protože popruh, který používám byl kaput a musela jsem ji nosit přes rameno, což neumím a nesnáším. Holt Praha, metro a davy lidí. Nejradši bych toho někoho nakopala do zadku. Když jsem potom vylezla v Holešovicích, lilo jako z konve a moje žabky na nohou se tak vyvrbily jako hodně nevhodné - měla jsem pocákané celé nohy. Pak už byla chvilka dojít na výstaviště, zaplatit tři kilča, odložit kabelu a jít na výstavu, která mě doslova uchvátila.

Prohlídka mi zabrala dvě hodiny, i když jsem si jistá, že se to dá zvládnout rychleji. Exponát od exponátu byl zajímavě popsaný, dobře osvětlený a vůbec, nebylo tam moc lidí, takže jsem mohla očumovat prohulené plíce jak dlouho se mi zalíbilo. Nicméně popisovat se to moc nedá, tam by se měl každý jít podívat, kdo se alespoň trochu zajímá o své tělo. A ty zvěsti, že je tam cítit mrtvolný zápach je jedna velká kachna.

Zhruba před měsícem jsme se rozhodly s maminkou vydat se na nějakou tu kultůru. Tak jsem začala sondovat, až jsem našla představení, kam jsem měla chuť zajít. Zaujal mě jak název, tak herecké obsazení. Toužila jsem vidět pana Lišku hrát naživo, a tenhle večer mi to sliboval. Datum byl pátek, třináctého.

Zakoupila jsem čtyři lístky, připojil se k nám přítel s maminkou, vyzvedla si je v Ticketportalu, a těšila jsem se na ten večer. Když už jsme se měly vydat do té Práhy stověžaté, mamka se rozhodla, že bychom mohly zajet do Štěrbohol. Ráda by si koupila klasické Levisky. No proč ne?

Takže jsme se dopoledne naobědvaly, načančaly, sedly do auta a jely do Jičína na autobus. A na autobusovém náraží to začalo. Po návrhnu koupit si v kiosku vodu na cestu se mi mamka ztratila z dohledu. Klečela vedle mě na zemi, ruce sedřené, slzy v očích (následkem smíchu). Sice byli všichni okolo v šoku, ale nás to rozesmálo k nezastavení. Naštěstí mamka kotník rozchodila, takže nastoupení do autobusu bylo v pohodě. Cestou jsme málem nabourali následkem nedobrždění, ale jinak se nic hrozného nestalo a na Černý most jsme dorazily živé a zdravé. Víceméně.

Další karambol na sebe nenechal dlouho čekat. Po odeslání sms na metro mamce ihned přišla odpověď, mně ne. Mamča musela poslat dvě, jelikož můj mobil stávkoval. (Nakonec jsem se dozvěděla, že mám tuto službu blokovanou a kvůli tarifu to nejde změnit.) Ale to by nebyl problém, ten nastal, když jsem usedla na sedadlo a ladně přehodila nožku přes nožku. Asi to ale nebylo zas tak ledné, protože mi na spodním koleně zůstala díra jak po meteoritu. Na silonkách rozumněj. Ono by se to možná i ztratilo, kdyby nebyly černé. Vyřešilo se to na Václaváku, jenže cestou z Můstku do Baťi na mě padlo milión divných nechápavých pohledů - ne zrovna příjemných. V Baťovi jsem koupila silonky, ihned na místě, uprostřed prodejny se převlíkla, a mohlo se pokrařovat na Hostivař.

Abych to zkrátila, do Štěrbohol jsme dojely (seděla jsem v autobuse proti chlapíkovi, co mu nohy smrděly), ale nic jsme nepořídily. Levisky měly, ale malé v pase. A pak už se žádné nelíbily. Já na nákupy nejsem, takže hodina mi úplně stačila. Vrátila jsme se na Můstek, kde jsme vystoupily a šly na Staromák na trhy. Hrály tam tři dudačky a hrály moc pěkně. Inteligentní děti od pohledu.

Ne, ještě se nedostávám k divadlu. Předtím jsme měly zajednaný stůl v jedné restauraci, kde jsme se měly sejít s druhou půlkou výpravy. Byly jsme tam s mamkou dřív, ale pokorně jsme čekaly s jídlem i pitivem na ně. Po dvaceti minutách u Suchánků jsme se dočkaly. Oněch dvacet minut bylo dost nepříjemných, protože jsme málem nestihli začátek divadla. Všechni jsme zhltli jídlo jak rychle to jen šlo a s plnými pupky jsme skoro běželi k divadlu Na zábradlí.

Sem jsem zavítala poprvé. A doslova mě to tam nadchlo. Příjemná, komorní atmosféra, útulno a teploučko. Jestli mi to dopadne a do Prahy se budu v září polostěhovat, ráda bych tam chodila častěji. A co teprve divadelní pruhovaný sál. Jednoduše jsem si i v chaotickém tempu vše prohlédla, usadila se do druhé řady a čekala na představení. Hned nás zaujal spacák pověšený na žebříku před oponou. K němu se ale dostanu později. První scéna byla dosti zvláštní, trochu ve mně navodila pocit šílenosti a sklíčenosti, že tomu nebudu rozmnět a že mě to nebude bavit. Naštěstí scénu zachránila paní Zdena Hadrbolcová. Herečka s velkým H. A herecké obsazení bylo vůbec skvělé. Pavel Liška, lákadlo číslo jedna, nezklamal. Hlavně když po dobré půlhodině vylezl ze zavěšeného spacáku. Představa, že tam musel být schovaný už od chvíle, kdy se do sálu začali pouštět diváci; no mně by se tam být nechtělo vzhledem k teplotě v sále. Pro nás příjemné teplotě podotýkám. Do předstávky jsem se nesmírně bavila, zvlášť když si Pavel sedl přímo před nás a začal si s námi povídat. Jeho grimasy jsou skvělé a nenapodobitelné. Jediné co mi dokázalo celkový dojem z hry zkazit byl závěr, ne moc povedený závěr. Ale i to je věc názoru.

Jak to shrnout. Moliére by se asi v hrobě obracel, ale již z názvu všem muselo být jasné, že to nebude klasické pojetí této hry. Já jsem se bavila a klidně bych doporučila dál. Je to zážitek.

Tupá bolest osamění. Bez její konejšivé přítomnosti se cítím malá a osamocená. Veřím, že teď už je jí lépe. Nic ji nebolí. Musím v to věřit, protože jinak bych nedokázala usínat beze slz. Jenže jak již bylo jednou řečeno, psi nejsou celým naším životem, ale díky nim je náš život úplný.

04.11.2000 - 05.04.2012

"Milý Ježíšku, mohl bys mi přinést pejska?", a Ježíšek mé přání splnil v roce 2000. Když jsme se navečeřeli, já - devítiletá holka natěšená na dárečky, plus moje o dva roky starší sestra otevřely dveře od obýváku a naše pohledy spadly na košík překrytý šátkem. A pod tím šátkem se něco hýbalo. Byla to ona, malá, že se na dlaň tátovi vešla, chundelatá s vystrašeným pohledem. Vysvobodily jsme ji z košíku a začaly se s ní mazlit. Přitulila se k nám a usnula v klíně. Cítila se bezpečně. Ostatní dárky neměly smysl, zapomněly jsme na ně.

Byl to začátek nádherných let. Dostala pelíšek, misky, hračky, ale hlavně něhu a lásku. A všechno nám to oplácela. Hlavně tu něhu. Postupem času vyrostla a stal se z ní člen rodiny. Dokonce si probojovala cestu do mé postele. Stal se z ní neodmyslitelný plyšák, který spal tam, kam jsem ho položila. V tom byla nepřekonatelná.

Bolí mě psát o ní v minulém čase. Ale bohužel už nic jiného nezbyde. Na ruce se mi houpe její známka přidělaná ke korálkům. A nedokážu se ubránit slzám.

Byla silná a bojovala do poslední chvíle. Před rokem a půl podstoupila těžkou operaci, měla rakovinu. A poté se zdála tak veselá. Jenže nemoc ji dostihla znovu, tentokrát to zastihlo plíce a Nikoušek se nám začal dusit. Museli jsme ji nechat uspat, aby se netrápila. A ta chvíle, ten moment, ten den se zapsal do mé osobní historie jako jeden z nejhorších.

Miluji Tě!

Co napsat. Není mi do mluvení, natož do psaní. Řeknu to fotkou.

Dobrý večer.

Dnes mám takovou zvláštní náladu. Možná to bude způsobeno i tím, že jsem celý den nepila, začala mě třeštit hlava a to způsobilo to, že mě štvalo celkem všechno. Televize, která byla podle mého názoru moc nahlas. Rádio Evropa , které je naprosto šílené a které vyhrávalo z vedlejšího pokoje. Moderní písničky. Všechny moderní písničky do jedné, i ty, které jsem měla ještě včera ráda.
Východiskem mi byl poslech starých, dobrých hitů. Můj přítel je shodou okolností vnuk slavného Milana Chladila, takže si jeho a Yvetty písničky občas pouštíme. Yvettku Simonovou vídáme doteď, bydlí v bytě přímo nad námi. Takže, pokud Vám už taky leze krkem moderna..